Anglie 2009
Strana 3 z 5
V neděli ráno jsme sami vyrazili na nákupy do centra Liverpoolu. Toulali jsme se po obchodech, něco málo koupili a nakonec jsme si dali v jedné restauraci dobrý oběd, který jsme zakončili zmrzlinovým pohárem vlastnoručně vyrobeným v Ice cream factory. Pak jsme chtěli jít do muzea, ale protože jsme přeci jenom měli plné ruce tašek s nakoupenými věcmi, rozhodli jsme se je dát do auta a do muzea jít až pak. No a jaké bylo naše překvapení, když jsme došli do ulice se zaparkovaným autem, to mělo dveře otevřené a tam dva zloději. Vystartovali jsme po nich, ale měli kola a tak nám ujeli. Bohužel s sebou si vzali i navigaci, což bylo velmi nemilé. Na druhou stranu, zase jsme zažili srážku s anglickou policií, která je úplně stejná, jako ta naše. I když, možná o trochu lepší bude.Lenka je duchaplně zavolala už během honění zlodějů, počkat jsme si na ně museli asi hodinu. Přijeli, koukli na rozbité okénko a zeptali se mě, jestli můžu jet za nimi na stanici. Odvětil jsem, že můžu, a tak jsme společně vyrazili. Oni si s předpisy a s červenými na semaforech moc hlavu nedělali a já je nechtěl ztratit, tak jsem v levostranné Anglii projel Liverpoolem rychleji než jakýmkoliv jiným kontinentálním městem.
Na stanici s námi policista vyplnil sáhodlouhý dotazník. Byl to porod, angličtina mu totiž moc nešla. Mluvil místním dialektem zvaným liverpudlian. Je to podobné masajskému nářečí, jen je to méně srozumitelné. Musel tedy kvůli nám každou otázku nejméně jednou opakovat, což všechno jen prodlužovalo. Pomsta ale byla sladká. Během našeho líčení jak zloději vypadali, co měli na sobě, kolik jim bylo let a podobných údajů, došlo i této výměně informací:
David: By the way, it might be interesting for you, the thieves spoke very nice, understandable English.
Policista: Better than mine?
David + Lenka současně: YES!
Chtěli jsme po nich, ať vezmou z auta otisky prstů, protože zloději neměli rukavice. Bohužel, technici v neděli nepracovali, tak nám bylo řečeno, že v pondělí dopoledne se u nás někdo staví.
Když jsme vyplnili a pročetli protokol (policistou ručně napsaný, buď těsnopisem nebo runovým písmem), okopírovali nám mapu a vyznačili cestu, jak se dostaneme zpátky do Crosby. Tedy, jak se dostat do Crosby jsem věděl, problém byla ona pověstná poslední míle. Odjezd se nám trochu zkomplikoval, na Lenku už bylo toho dobrodružství nějak moc a vzala si do hlavy, že se zpátky ke Kathleen nikdy nedostaneme, že buď někde nabouráme v protisměru nebo nás cesta zavede do Bermudského trojúhelníku. Dalo mi dost práce přesvědčit jí, že nemá cenu nocovat v autě a čekat, až nás najde Červený kříž. Naštěstí si dala po půlhodině říct a mohli jsme vyrazit. Poslední míli jsme si samozřejmě museli zkusit dvakrát, ale nakonec jsme v pořádku, skoro už za tmy, dorazili.
Jak jste si asi všimli, na muzeum už se ten den nedostalo.