Zatímco první výročí svatby jsme oslavili svatbou Vojty a Aničky, druhé výročí bylo jenom naše. Vojtu s Aničkou jsme sice zvali také, ale protože bylo jasné, že s námi půjdou i Dave s Alex, Anička prohlásila, že si za poslední týden užili angličtiny dost a že se hodí do klidu. Tak jsme romanticky večeřeli sami, v restauraci u Karlova mostu.

Samotný výběr restaurace už byl zážitek. Více než rok jsme si totiž pokaždé, když jsme šli s nějakou návštěvou přes Karlův most, říkali, že bychom chtěli zkusit tu restauraci, co je jakoby na řece a je z mostu vidět, ale nikdy jsme si na to během normálních dnů nevzpoměli. Když jsme pak přemýšleli, kam na naše výročí jít, konečně se mi informace propojily. Chtěl jsem nám zarezervovat sůl, ale problém byl, že jsem nevěděl, jak se ta restaurace jmenuje. Zkusil jsem ji tedy pohledat na mapách, opravdu jsem jednu našel (Restaurant Kamenný most) a místo zarezervoval. Když jsme tam přišli, ukázalo se, že tato restaurace sice také byla na Vltavě, ale nebyla to ta, co jsme mysleli. Nevadilo to, i tahle restaurace byla pěkná, a jak jsem o týden později zjitil, ještě štěstí, že jsme v ní skončili, protože v té původně zamýšlené (Klub Lávka) moc dobře nevaří a obsluha je podivná.

Vše tedy nakonec bylo dobře zařízené, přišel večer den D a my vyrazili. S Wilsonovymi jsme se potkali až u Karlova mostu, protože odpoledne se byli podívat po Praze. Restauraci jsme měli ze začátku úplně sami pro sebe. Personál kolem nás uctivě skákal a dokonce se nám postaral o zábavu. To když se nám třikrát (!) přišel omluvit, že námi vybrané víno nemají na skladě. Naštěstí to nevadilo, protože dobrých druhů vín měli hodně.

Kromě večeře jsme si ještě dali desert a když jsme dopili i druhou lahev vína, byl čas odejít. Nešli jsme rovnou domů, ale přešli Karlův most, kochali se nadcházející tmou, přešli Malostranské náměstí na Malostranskou a teprve odtud jeli tramvají. Byl to moc hezký večer.