• Home
• Square dance
• Cestování
• Rodina
• Další zážitky
• Recepty
• Fotoalbum
• Různé
• Odkazy
• O nás

• http://www.vt.sk/
• http://www.tatry.sk/sk/letne-atrakcie/
• http://www.ssj.sk/jaskyne/spristupnene/belianska/
• http://www.e-tatry.sk/articles.php?lng=sk&pg=35
• http://www.vysoketatry.cz/informacie/leto/bezbarierove-trasy/

Druhý den začal pro Robina a Lenku velmi brzo, už v 5:30. Máme totiž okna na východ a tenké závěsy nezabránily průniku světla do naší komnaty. Mě vzbudili v 6:15, také žádná výhra. Ale aspoň si užijeme co nejvíce dovolenkového dne. Do aqua parku jsme vyrazili skoro hned po snídani (mimochodem, cestou na snídani jsme různě zprohýbanými dveřmi nahlíželi do ostatních pokojů a konstatovali, že jsme s těmi našimi dveřmi nedopadli zas tak špatně) a až teprve cestou nás napadlo, že  vlastně nevíme, v kolik hodin tam otvírají. Naštěstí se po příjezdu ukázalo, že v devět, takže jsme čekali "jen" dvacet minut. Z hotelu jsme měli celodenní lístky, které byly součástí pobytového balíčku, takže jsme nic neplatili a jen nám slečna vyměnila lístky za čipy. Ty se nosí jako hodinky a je na ně napojené úplně všechno, od přechodů přes turnikety a šatní skříňky až po útratu v kiscích a jídelně.

Chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovali, ale i tak jsme za pár minut okupovali lehátka u tropických lagun a chystali se na první koupání. Celkem jsme prošli všechny teplé bazény a skluzavky. Velká skluzavka se Robinkovi moc líbila, ta pro prťata byla nuda. V lagunách se potápěl a zkoušel plavat a přestože byl k smrti unavený, jasně dával najevo, že poledním a odpoledním spaním ho krajně obtěžujeme.

Co nás hodně zklamalo bylo jídlo. Jasně, že od jídla z fast foodu toho člověk moc nečeká, jenže tohle bylo snad ještě horší než McDonalds. Teda abychom nekřivdili, ovocný salát měli dobrý. Zbytek byly malinké porcičky a chuť nic moc.Výsledek byl, že jsme moc nejedli.

Co říct jinak - já jsem si zkusil všechny tobogány, byly super. Skluzavky taky. Termální bazény jsou skvělá věc, jen v tom, co měl vodu 38° C už jsme měli pocit, že Robina vaříme. S tobogány také souvisí dnešní jazykové okénko. U jednoho tobogánu byly nahoře cedule. Slovenská hlásala, že začít se klouzat (smykat) je dovoleno až ve chvíli, kdy ten před vámi projede bodem označeným černou tečkou. Anglická verze ovšem zněla: Start the ride only when the first person meets the black point. Teda já umět jen anglicky, tak si to vykládám všelijak.

Ve tři hodiny se Robin vzbudil po odpoledním spaní a byl značně použitý. Teda to už jsme byli všichni, nějak jsme to na první den přehnali. Většina z nás se proto rozhodla, že si zajdeme na poslední jídlo a pojedeme zpátky na hotel. Menšina byla hlasitě proti a pořád ukazovala směrem k bazénkům, ale nebylo jí to nic platné. Na hotelu byla menšina uspokojena DVD s písničkami a většina odpadla.

Pak máme ještě zážitek z večeře. Při vstupu do restaurace jsme si všimli cedulky s otvírací dobou, která hlásala, že o víkendu dělají pouze snídaně. Zeptali jsme se, zda to platí a odpověď byla, že sice ano, ale že na večeři přijít můžeme, protože mají na hotelu dvě akce, takže se svezeme s nimi. Jídelní lístek jsme ani nedostali, číšník nám dal na výběr ze dvou jídel, která ještě měli. Řeknu vám, ono je na první pohled jasné, že to kdysi bývala podniková zotavovna, ale netušil jsem, že staré manýry stále přetrvávají. Oni jsou tu všichni hrozně milí a ochotní a víno mají správně vychlazené, ale jinak jsou desně amatérští. Utěšujeme se aspoň tím, že penzion v Nersingenu je o 10 euro na noc dražší a všechno je tam mnohem horší. Taktně přehlížíme, že je jaksi nefér srovnávat tří hvězdičkový hotel v centru Tater s kapacitou 200 lůžek s penzionem pro 20 lidí, ztraceném někde u Stutgarttu.  

Výsledek dnešního dne: totálně uondaná celá rodina, David s Robinem mají připálená ramena a David má navíc obroušené nožičky z pantoflí do bazénu.

Den 3

Předpověď počasí nám vybrala dnešní den jako výletní. Autem je Štrbské pleso od Popradu 30 minut, vláčkem je to něco málo přes hodinu. Hodně jsme přemýšleli, čím jet, každá varianta měla něco. Proti vlaku hovořilo hlavně to, že jsme se báli, že pro Robina bude cesta moc dlouhá. On se totiž už cestou na Slovensko proměnil v běžné díte. Náš úžasný chlapeček zůstal asi v Praze, protože do Popradu jsme si dovezli pěkného Prevíta. Pořád fňuká a má tendence se vztekat. Legrační je, že to nejspíš dělá schválně. Zaječí, mnohdy bezdůvodně, a aktivně se hrne přitulit. Po přitulení okamžitě zmlkne, takže je jasné, že se mu nic moc vážného nestalo.

Anyway, zpátky k výletu. Protože vlakové nádraží máme pět minut od hotelu, a taky trochu z romantických důvodů, nakonec vyhrál vláček. Je to ta "električka". co mi doporučovali kolegové v práci. Takový pěkný elektrický vláček, co jezdí na trase Poprad - Štrbské pleso. Kuriozita hned na začátku - lístky se kupují v prvním patře nádraží, vláček odjíždí z patra druhého. Je to dáno tím, že mezi nádražím a nejbližším kopcem je most.

Ráno byl vlak pěkně narvaný. My jsme měli štěstí, že jsme si ještě sedli. Naproti nám byli dva takoví přátelští důchodci (oni jsou tady vůbec všichni takoví milí a komunikativní, úplný opak toho, co máme v Čechách). Ti se s námi hned pustili do řeči, rozplývali se nad Robinkem a pánovi bylo úplně jedno, že ho pořád kope do nohou. Řekli jsme jim, že jsme z Prahy (druhý den na Slovensku a podruhé ta samá chyba), tak se nám smáli, že s námi ten čerstvý vzduch praští. Nakonec se ale ukázlo, že pán byl před 30 roky na Hluboké, já vyjevil svůj původ (a štědře do něj zahrnul i zbytek rodiny) a všechno bylo hned v  pohodě. Cesta trvala hodinu a čtvrt, Robin si během té doby přečetl knížku, párkrát zavřískal a usnul. My se kochali krajinou a kopečky. Po polomech je totiž vidět široko daleko, Tatry v té oblasti vypadají podobně jako Krušné hory po 40 letech komunistického využívání. Nicméně příroda dělá co může, všude už jsou keře a listnaté stromy, hlavně břízy. Doufejme, že do dvaceti let se snad objeví i jehličnany. 

Hned po příjezdu se Robin probudil, jakoby měl v sobě nějaký časovaný kompas. Problém byl v tom, že spal jenom půl hodiny, takže příliš naladěný nebyl. Naštěstí se brzo uklidnil a my mohli vyrazit k plesu. To bylo mnohem blíž, než jsem (jsme) čekali. A také bylo mnohem menší, než jsem čekal. Pleso má rozlohu 19 ha. Jen pro srovnání, rybník Mydlák ve Zlivi má 30 ha. Tím ale vůbec nesnižuju jeho hodnotu. Naopak, na Tatrách se mi líbí, že ač jsou to hory, tak je všude spoustu vody. Navíc krásně čisté. Srdce Jihočecha zaplesá (takže v naší rodině zaplasala hned dvě ). Bylo něco po jedenácté hodině, ale protože Robin byl čerstvě probuzený a i my jsme měli hlad, vešli jsme do hezky vypadajícho hotelu s úmyslem dát si oběd. Bohužel, vařili až od dvanácti. Tak jsme se vydali na procházku kolem jezírka. Všechno super, až v jednu chvíli Robin upadnul a trošíčku si odřel koleno. Ranka skoro nebyla vidět, ale on si to vzal jako záminku, že se musí tulit a nést a sezení v kočárku by byla děsná křivda, po tom potoku prolité krve. Tak jsem ho nesl až do místa zvaného Koliba, kde jsme si dali oběd. Lenka konečně dostala své vysněné brynzové halušky (všude jinde měli jen pirohy), my s Robinem jsem si dali brambory a špíz. Po obědě jsme šli zpátky na vlakovou zastávku a vláček nám ujel doslova (ale fakt doslova) před nosem. Tak jsme mu zamávali, šli na palačinky a po nich na hřiště.

Cesta zpátky byla z kopce, takže byla časově o něco kratší. Robin opět usnul. V Popradu jsme si nakoupili něco málo v Bile (no, málo, bylo toho dost: dva rohlíky, kus melouna, tři nektarinky a banán a celé to stálo 1 euro a 16 centů.) a šli na hotel. Tam jsme odpočívali až do večeře. 

Den 4

Dnešní den se vyvedl moc pěkně. Robin se sice opět probudil v 5:30 a nás vzbudil v 6:15, ale snídaně ho naladila tak dobře, že jsme měli zpátky naše hodné miminko.
Ráno jsme si nakoupili v Bille něco málo k jídlu a vyrazili do aqua parku. Koupání i skluzavky super, ale důležité bylo, že kolem desáté hodiny se Robin napapal a šel dobrovolně spát. Spal venku v kočárku a dokonce celou hodinu, takže se probudil dobře naladěný a mohli jsme zase blbnout.
Každou chvíli jsme něco zobali a pili, akorát teplý oběd byla legrace. V jednom stánku prodávali ovocné knedlíky, jediné nesmažené jídlo. Chtěli jsme si je dát, ale zrovna je neměli. Tak jsme šli do toho vnitřního fast foodu. Já jsem si dal špagety a "buchty na páře s džemem". No a co byste řekli, že jsem dostal? Kynuté knedlíky! A byly dobré, žádní zmrzlíci z Makra.
Po obědě (ten ale byl kolem třetí odpoledne) jsme se ještě chvíli klouzali, ale Robinek se najednou začal cachtat na břechu a klouzat už se nechtěl. Měl jsem s něj pocit, že zkouší rovnici schody x hloubka x voda nad hlavou. Ale kdo ví. Pak jsme šli zase zpátky do termálních lagun a tam udivoval široké okolí tím, jak sám skákal do vody a jak se potápěl.
Něco po páte jsme to zabalili a vrátili se, opět přes Billu, do hotelu. V Bille jsme koupili černé igelity a dali je do oken, takže pokud se poštěstí, zítra se vyspíme všichni do sytosti.

Den 5

Tak se nepoštěstilo. Igelity sice trochu pomohly, ale Robin už zřejmě najel na nějaký nový denní režim. Chvíli mu trvalo, než nás vzbudil, ale žádná výhra, opět jsme vstávali v 6:15. Jediná změna byla, že byl Robin pokakaný. Po snídani si dvakrát prdnul a zanechal dvě hnědé stopy na plence. Lenka z toho usoudila, že může mít průjem a že bychom do bazénu neměli. (Až po dovolené jsem se dozvěděl, že do oken se dává alobal, ten prý funguje dokonale.)

Začali jsme tedy přemýšlet o nějakém výletu, ale bylo to tak složité, že mezitím přišla doba dopoledního spaní. Plán jsme tedy pozměnili tak, že dopoledne zadefinujeme jako odpočinkové, a odpoledne výletní. Nápadů, kam vyrazit, byla spousta. Třeba já jsem nikdy nebyl na Dukle* a toužím se tam podívat. Ta je ale příliš daleko. Stejně tak Košice.
Já jsem pak projevil přání podívat se na opravdové kopečky, respektive DO opravdových kopečků. Zatím jsme si je neužili. Jeden by řekl, že užít si kopců ve Vysokých Tatrách nebude žádný problém. No jo, ale zkuste si to s těhotnou manželkou a 17 měsíčním bábetkem. Ti tedy rozhodně nejsou cílovou skupinou restaurací na vrchocích hor.
Naštěstí platí, že kdo hledá, najde. A když hledá Lenka na Googlu, tak řešení exituje. V Tatranské Lomnici se dá parkovat u lanovky, která vede na Skalnaté pleso. A to už jsou opravdové hory.
Malá odbočka - znalci místního zeměpisu se možná ptají, proč jsme nejeli až nahoru na Lomnický štít. Odpověď je jednoduchá, neuvěřitelně vysoká cena. Zpáteční lístek na Skalnaté pleso pro jednoho dospěláka stojí 15 euro. Tam se musí přestoupit na další lanovku, na které zpáteční lístek stojí 24 euro. Celkem tedy 39 euro pro jednoho, a to už je moc. Navíc se stejně na tu druhou lanovku musíte objednat předem, takže i kdybychom chtěli, tak bychom se tam nedostali.

Bylo tedy rozhodnuto, jedeme na Skalnaté pleso. Robin se probudil docela rozumně, rychle jsme se sbalili, zaskočili do Billy pro nějaké jídlo a vyrazili. V Tatranské Lomnici jsme byli za slabou půlhodinku a za pár minut už jsme seděli v kabince. Robinek tušil, že se děje nějaké dobrodružství, jen asi přesně nevěděl jaké. Všechno pečlivě scanoval a celou cestu vypadal hrozně zamyšleně. Chvíli před koncem jsem ho otočil a nechal ho podívat se do údolí. Vyloženě na něm bylo vidět, jak ho to uchvátilo. Dokonce vydal i nějaký nadšený zvuk.

Na Skalnatém plese jsme chvilku chodili a dělali fotky a pak šli na dětské hřiště. Na Skalnatém plese totiž 17 měsíční bábetka jsou cílová skupina. Bylo tam spoustu prolézaček (nebo spíš lezaček) a Robinek v sobě horolezce nezapřel. Koukněte na fotky, jak hezky lezl.

Když se dostatečně vyřádil, vydali jsme se k plesu. Bohužel, uprostřed léta bylo skoro úplně vysušené. I tak ale byla vidět krásně čistá voda. Škoda, že se nedalo jít až k ní. Chvilku jsme přemýšleli, co dál, a tak to nakonec rozhodl Robin tím, že se vydal na cestu kolem jezírka. Hodně z té cesty zvládnul statečně sám, jen přes nejtěžší úsek jsem ho nesl. Ke konci pak jednou upadl a trochu si odřel to druhé, zatím nedotčené, kolínko, a trochu ruku. Nic vážného, fňukal taky jen chvíli. Pak si Lenka dala v restauraci Colu a jeli jsme dolů.

Po návratu na hotel jsme už jen relaxovali, četli si, koukali na TV a DVD a navlékali korálky. Který z nás co dělal nechám na fantazii čtenáře.

*Dukla - vtip pro dříve narozené:
Jdou dva pánové po chodníku, jsou zabraní do hovoru a nevšimnou si, že přešli na červenou. A co čert nechtěl, na druhé straně příslušník VB a hned na ně uděří, jak si to představují, přecházet na červenou, že to se nesmí.
Jeden z těch pánů se ptá: "Promiňte, a to pravidlo platí i pro hrdiny od Dukly?"
Příslušník se zarazí a už schovívavě povídá: "No dobrá, pánové, já vám to tedy odpustím, ale dávejte příště pozor, ať se vám něco nestane."
Pánové vše odkývají a pokračují dál. Když jsou z doslechu, druhý z těch pánů se ptá:
"Ty vole, co blbneš, jaký jsme my dva hrdinové od Dukly?"
"No žádný, ale zeptat se snad můžu, ne?"

Den 6

Nastává den šestý, poslední. Hádejte, kolik hodin - ano, 6:15. Díky tomu máme sbaleno ještě před snídaní. Po ní nanosíme věci do auta, zaplatíme a jedenem do aqua parku. Tam už máme všechno zmáknuté (ležení, sluníčko, jídlo, spaní), takže si to jen užíváme. První hodinu máme pronajaté tropické laguny jen pro sebe. Je to krásně vidět na fotkách, které ten den děláme. 

Asi ve tři hodiny se venku zatáhlo a hrozil velký déšť a bouřka. Místní začali prchat domů, ostatní se stáhli do lagun, takže tam brzo nebylo k hnutí. Ještě jsme se trochu cákali, ale pak jsme lagunám zamávali a šli do sprch. Asi kolem čtvrté jsme vyrazili k domovu. Cesta uběhla bez problémů, udělali jednu zastávku na jídlo a jednu na koupi čučorietok. Ty se nám pak cestou domů změnily na borůvky. Lenka s Robinem to někde u Nitry zalomili a probudili se až 20 km před Prahou.

Závěr

Byla to úplně super dovolená, užili jsme si to všichni tři. Až naše dvě mrňata trochu odroustou, vydáme se do těch končin ještě jednou, na prochození kopečků. Rada pro zájemce - chcete-li vyrazit do Tater na tůry, nebojte se ubytovat se přímo v horách. Ve starém Smokovci nebo Tatranské Lomnici je cena 20 euro / osobu / noc a máte tu výhodu, že jste přímo v horách a hned ráno můžete někam vyrazit.